Ořechový vrch 2. část

V okamžiku, kdy jsem vystoupila z auta jsem ucítila bahnitou cestu po dešti. Ne v nose, ale pod botou. A ta bota se smekla a já Tě ztratila nejen z očí, ale i z vědomí. Pamatuji si jen ránu do týla o sloupek auta a pak už nic. Bez informací v nemocnici bych ani nevěděla, kde jsem a co se děje. Ve večerních hodinách jsem se probrala na nemocničním lůžku. Na sobě andílka, v ruce napíchlou kapačku. Světlo zářivky osvětlovalo strop a já cítila takovou bolest hlavy a nevolnost, že to přehlušilo šok z toho, že jsem v nemocnici. Rozkoukávala jsem se do stropu a snažila se vybavit si události. Absolutně jsem nevěděla, kde jsem. Během chvilky přistoupila k mé posteli ošetřující sestra. Zkontrolovala kapačku a pozdravila mě. "Jak jste se vyspala?" Měla jsem sucho v ústech, takže jsem jen zachrčela bez artikulace. Asi viděla v mých očích dva velké otazníky. "Máte otřes mozku, uklouzla jste při vystupování z vozu v blátě a udeřila se do hlavy o sloupek vozidla." Dávala mi napít. Ulevilo se mi v hrdle a zašeptala jsem. "V Praze po blátě?" Odpověděla: "Nejste v Praze, jste v Klatovech. Stalo se Vám to na farmě, záchranku zavolali tamní zaměstnanci. Máte někoho z rodiny, koho byste chtěla kontaktovat?" Připadala jsem si ztracená. Netušila jsem, proč jsem na Šumavě. A hlavně jsem si nemohla vzpomenout na jediné jméno, komu volat. Nevěděla jsem ani, jak se jmenuji já. Rozplakala jsem se. Sestra mě začala uklidňovat: "Nebrečte. Vašemu stavu to neprospěje, bolest hlavy zesílí. Toto je normální stav po takovém úrazu. Nyní jste již pod kontrolou a brzy se zorientujete." Noc byla dlouhá, pod neustálou kontrolou jsem odpočívala a zjistila, že sestra měla pravdu. Jakmile šok ustoupil, realita začala být známá. Při ranní vizitě jsem už věděla naprosto přesně, koho bych chtěla kontaktovat absolutně nejvíc. Požádala jsem personál o navrácení osobních věcí, především dokladů a mobilu. Zavolám sama. Odhodlala jsem se k tomu v poledne. Po jednom zazvonění osoba na druhém konci kvapně zvedla hovor. "Prosím?!" Znělo to naléhavě. "Ahoj, to jsem já...." "Jsi v pořádku?" zeptala ses rychle. "Děkuju, ano, relativně. Vypadá to na pár dní ve špitále. Děkuji za záchranu. Takhle jsem si naše setkání nepředstavovala." Cítila jsem, že sis oddechla. Nastala pauza. "Je mi to líto!" ozvalo se. To bych nečekala. Řekla jsem rychle: "To mě taky, neuvěřitelně. Nemělo se to stát." V Tvé odpovědi byl slyšet údiv. "Žádný úraz by se neměl stávat." Ačkoliv jsem stále byla oblblá, rychle jsem pochopila, žes nemyslela lítost nad rok starou událostí, ale aktuální fyzický stav mé osoby. "Aha, jo, no máš pravdu." Nastala chvíle ticha. Co říct dál? Neptala ses, proč jsem přijela. Neptala ses dál, jak se mám, protože to teď postrádalo logiku. Přerušila jsi mé myšlenky dotazem: "Nepotřebuješ něco donést? Odpoledne mám cestu do města..." Chtěla jsem Tě vidět, nepotřebovala jsem nic, přivezli se mnou i můj batoh. "Kdybys mohla, byla bych ráda, nemám tu nabíječku na mobil." Nic mě rychleji nenapadlo. Slíbila si, že přijdeš po v půl páté...

Verše pro mou ženu...

Dala jsem svou ruku, kam smím dát jí jen já,

mými prsty kapka vzruchu projela, jsi touha má.

Kam listí na podzim padá, položila jsem i já Tebe,

teď ještě je srpen, kolem zlátne tráva a v nás je nebe...

Ořechový vrch 1. část

Z krabice koukala ulomená větev kanceláří zmoženého fíkusu a já ho vlastně poslední den odchodu z práce přibalila ze soucitu. Mně už se tu nelíbilo, jemu taky ne a pozůstalí kolegové by ho umučili žízní. Možná byly jeho dny sečteny definitivně. Mé byly sečteny pouze v řadách zaměstnanců státní správy. Až příliš let jsem strávila každodenním bojem s aparátem, který příliš nevyživuje duši člověka. Bednu jsem šoupla na zadní sedadlo a frčela k domovu. Tam vynesla krabici s hrnkem, fíkusem a zbytkem sypaného čaje. Oproti americkým filmům se nekonal žádný doprovod ostrahy ke dveřím budovy a ani jsem nebrala z psacího stolu fotografii milované osoby. Nebylo koho. Odešla si před rokem. Dusila Tě kancelář a chyběli Ti koně. V tu dobu jsme měly krizi a já myslela, že to společný odchod z města nevyřeší. Navíc jsem se bála, že ztrátou jistoty budu trpět. Že mi budou chybět kavárny a ruch velkoměsta. Že pokud odejdu, nastane pusto. Pusto nastalo po Tvém odchodu. Žádná vůně kavárny nemohla nahradit vůni Tvé kůže a Tvých vlasů. Ruch ulic a společnost lidí se stala nesnesitelnou. A já toužila po klidu s Tebou. Hrdost mi nedala přiznat chybu. Zkraje jsem si nalhávala, žes o mě nikdy nestála, když si mě vlastně opustila. Dny ubíhaly a mě docházelo, že trpím. Jakoby kuřák kvůli závislosti na tabáku obětoval své plíce. Chtěla jsem zase dýchat. Od společných přátel jsem zjistila, žes zamířila na Modravu nebo Kvildu. Nechala si se zaměstnat na bio farmě. Nevěděla jsem, zda to nebyl částečně truc, žes to vyhrotila do krajnosti a vyměnila manažerské křeslo za montérky a vidle. Jediné, co jsem tušila, bylo, že jestli si na Šumavě, tak vím přesně kde. Bylo to jistě hospodářské stavení ve stráni, kde jsme byly na druhé výročí. Půjčily jsme si koně a týden žily ve spojení s chodem farmy. Pomáhaly jsme, propadly tomu prostředí. Jenže já jsem na každé Tvé povzdechnutí, že tam se dá opravdu žít a ne přežívat, odpovědela: "Ale za co?" A tak jsme se vrátily, já to pustila z hlavy. Ale Ty ne. A názory jsme se začaly rozcházet. A docházelo k hádkám. Já byla najednou v Tvých očích materialista, který chce dodýchat předčasně ve městě. Ubližovalo mi to a tak jsem na oplátku shazovala Tvé sny. Začaly jsme si říkat zlé věci. Odešla si. Zůstala jsem. A nyní smutek uvnitř mě vyhnisal na povrch a začala jsem pálit mosty za tím, čím jsem se Ti odcizila. Že to nemá cenu ani pro mě jsem zjistila až po Tvém odchodu. V den, kdy jsem sbalila krabici v práci, jsem shodila kostým, navlékla rifle a otahané oblíbené triko, dotankovala nádrž a vyrazila směr šumavské hvozdy. Za pár hodin jsem najisto projížděla alejí ořešáků na farmu Ořechový vrch. Nepřipouštěla jsem si, že bys mohla být jinde. Hluboko v srdci jsem si přála, abys mě přijala hned zpět, ale byla jsem odhodlaná kydat hnůj do konce života, abych Ti dokázala, že jsem poznala pravou hodnotu toho, co chci. I přes listí stromů v aleji protékaly kapky deště na čelní sklo Volkswagenu, najednou mě sevřel strach, že se pletu. Z očí mi v úleku z té možnosti omylu vytryskly slzy. Rychle jsem je setřela a ubrala na plynu. Dojížděla jsem k bráně. Zůstala jsem stát se zapnutým motorem před vjezdem a ihned poznala tu postavu, co urputně skládala dřevo podél zdi, i když jí déšť vlasy zmáčel do pramínků. Milovala jsem Tě stále a ještě víc. Otočila ses a poznala si auto. Váhavě si upustila kus polene na hromadu, otřela sis čelo, pak ruce do boků a nejistě si vykročila směrem ke mně. Vypnula jsem motor a vystoupila s odvahou z auta. Děj se vůle Boží....

Irská chuť

Seděla jsem na širokém parapetu okna své kanceláře, za kterým bouře mlátila větvemi o sebe a sem tam švihla vztekle i o plechový parapet. Jakoby to byl přísný dozor, který se mě snažil upozornit, že se mám vrátit k práci a nenechat utíkat svůj mozek směrem do myšlenek příjemně nemravných. Větev byla za sklem, bouře na mě nemohla, jen dodávala šťávu jedné z představ. Scéně představ dnešního dne s pořadovým číslem 27. Nebo už 29? Světla, kamera, klapka, scéna 27, jedem. Nakrátko střižená brunetka vchází ve zcela zmáčené bílé košili a padnoucích riflích do kanceláře své šéfové a... a ano, přiznávám, představitelka hlavní role každé takové a podobné scény byla stále jedna a ta samá osoba. A byla naprosto reálná. Aktuálně oddělená pouze zdí vedlejší kanceláře. A to už celé dva měsíce. A já tehdy poprvé u pohovoru porušila své zásady a nestavěla na první místo praxi, znalosti a dovednosti... i když v jisté dovednosti jsem samozřejmě doufala... Prostě jsem se zachovala neprofesionálně a po prvním kole, při pohovoru třetí osoby, ukončila výběr a obratem jí zaměstnala. A poprvé ve svém životě jsem hned věděla, že už nebudu tvrdit, že není možné si vybrat zaměstnance podle toho, jestli ho chcete dostat do postele. Protože já jí opravdu do postele dostat chci. A nejen do postele, o čemž svědčí právě těch dnešních 27 scén odehrávajících se v mé mysli. Mělo to jednu výhodu. Šéfuji své vlastní firmě a nemusím se zpovídat ze svých rozhodnutí, koho jsem přijala. Navíc jsem zjistila, že i profesně to byl velmi dobrý tah. I bez toho, že by se mnou spala, bych ji nejradši jako velmi schopnou povýšila. Na povýšení nebude tedy čekat dlouho. Ale jak dlouho vydržím čekat já? Nechci po ní vystartovat před povýšením. Déšť zesílil a mě se rozbušilo srdce při představě, že to na ní zkusím. Větev pedagogicky plácla do plechu a tabulka v okně staré nábřežní budovy se pohnula průvanem při otevření dveří kanceláře. Z tmavých vlasů jí stékaly kapky vody pod límeček oproti představám černé košile. Mé oči putovaly po toku těch kapek a dál do výstřihu. Blížila se k oknu a já si řekla k čertu s čekáním na povýšení. Když se usmála a podala mi papíry, tak už jsem věděla, že se v kanceláři stane něco nemravného. Podala jsem ji hrnek čaje. "Nemusela ses v tom dešti už vracet do kanceláře, nechceš čaj, ještě jsem se nenapila. Ať nenachladneš..." Zavrtěla hlavou na nabídku šálku a rukávem si setřela kapky z čela. "Musela jsem se vrátit, zapomněla jsem Ti předat papíry z odpolední schůzky, asi je budeš potřebovat pročíst na ráno. Zákazník se staví už v půl osmé." Všimla si mého rozšířeného pohledu, kterým jsem neodolala a hltala její vlhkou kůži. "Ale když je po pracovní době, tak bys mi mohla nabídnout něco silnějšího, třeba panáka Irish Mist, abych se tedy neodebrala na nemocenskou, preventivně..." S úsměvem jsem vstala z parapetu a v těsné blízkosti jí minula, abych z baru nalila dvě sklenky té lahody. Otočila jsem se a zjistila jsem, že sedí na mé židli za stolem a rozverně se pootáčí sem a tam... Představa 28 naživo zaútočila a já věděla, k čertu s čekáním. Obešla jsem stůl, podala jí sklenku a usrkla ze své. Zatímco ona tu svou přiložila ke rtům, já svou položila na stůl, abych měla obě ruce volné. Opřela jsem se proti ní o opěrky svého, teď jejího, křesla, čímž jsem zastavila další pootočení. V těsné blízkosti našich očí jsem šeptala: "Whisky piju neředěnou, ale asi by mě zajímalo, jak chutná říznutá s deštěm..." Slíbala jsem kapku putující po jejím krku a poté se rty dotkly medové irské chutě na jejích rtech.....

Swing Time

Bylo před vánočním večírkem firmy. Znovu jsem ve vzpomínce prožívala ten začátek, když si mi odolávala. Když si nechtěla připustit, že bychom měly být spolu. Já věděla už dávno, že chlap je pro mě jen kamarád. Ty sis nechtěla připustit, že bys to mohla mít jinak. Dlouhé týdny byly o přistižení. Přistihla jsem Tě, jak na mě upřeně koukáš, když kopíruju materiály. Přistihla jsem Tě, že chuť na kávu Tě přepadává ve stejný okamžik, když jsem v kuchyňce. Z firemních večírků Tě zajímaly jen Ty, které se mi vešly do diáře. Těžko nevnímat, žes neomylně trefovala stejný tramvajový spoj domů i ráno do práce. Jak každé ráno mě čekal od Tebe nejen vřelý úsměv, ale i horká káva v kelímku. A celou tu dobu pokaždé, když jsem zavedla řeč na to, že jestli mě takhle budeš rozmazlovat, tak se asi zamiluju, jsi mě odbejvala tím, že to bych byla nešťastná, protože Ty přeci nejsi na ženy. Týdny plynuly a já ztrácela naději, že si přestaneš takovou blbost namlouvat. Jenže Tvá písnička byla stále stejná. Pak nastoupila ona. Ona, druhá tak zřejmá, že to nebylo jasné jenom mě. Celá firma pozorovala, jestli to se mnou něco udělá. Proč proboha pořád heteráci předpokládaj, že pokud to má někdo stejně, hned se po něm vrhneme? Jako kdyby hetero, kdo nastoupí, se měl s někým zadat... Nezajímala mě. Byla příliš tuctová a navíc  nepříjemně urvaná jak ze řetězu. A ten řetěz si dost často urvávala směrem ke mě. Před vánočním večírkem už bylo všem jasné, že zatímco mě to nechalo chladnou, ona našla svůj cíl. Neuniklo to ani Tobě. Čekala jsem, že Tě to třeba pošoupne k rozhodnutí přiznat si svůj zájem. Naopak. Nejprve jsi se stáhla, sem tam to byla jiná tramvaj, sem tam ses neobjevila na stejném místě v práci za celý den. Stažení do ulity se postupně změnilo až v nevraživost. Špatná nálada ke kolegům a ještě horší ke mě. Pokud jsem se  Tě zeptala, co se děje, setřela si to jak rozlitou vodu. Vánoční večírek měl být už v pátek. Dřív bychom probraly, co si která vezme na sebe a kdo se tam jak opije. Téma večírku byl swing. Bylo by zřejmé, že mě nikdo neodvrátí od rozhodnutí padnoucích černých kalhot a bílé košile, černé kšandy. Ty bys stále tvrdila, že chlapů tam bude dost, že my musíme být ty holky... Pošťuchovaly bychom se o to celých několik zastávek cestou do práce. Jenže namísto toho jsi jen hlesla, že nevíš, jestli vůbec půjdeš, takže nemáš chuť něco plánovat. Nerozebírala jsem to. Jen jsem odvětila, že to bude škoda, že o tu srandu přijdeš. Nemůžu Tě nutit. V ten večer jsem tam tedy vyrazila sólo, pěkně napulírované boty, v kapse kapesníček. Švihák. Swing zněl až přede dveřmi, kabát jsem odhodila do šatny a zamířila promrzlá rovnou k baru. V přípitku stejně vyšňořených kolegů jsem vsrkla do sebe Jamesona a mimoděk se rozhlédla, zda Tě neuvidím. To už se ale ke mě řítilo lesbické torpédo zosobněné novou kolegyní. Nutno podotknout, že její přehnaná stylizace jí vymodelovala spíše nádech Rakouska - Uherska, čímž se sekla v tématu večírku o pár let. Ty nikde. Torpédo mě vytáhlo na parket a hodlalo hned zkraje večera předvést všechny našprtaný swingový kreace. Na to jsem měla ještě moc málo Jamesona. Přenechala jsem tedy taneční partnerku kolegovi a svalila se na sofa v ústraní. Oči mi těkaly mimoděk po sále. Všichni byli víceméně k poznání a kostýmy korespondovaly s jejich naturelem. Až se mi oči zastavily, a nutno přiznat, že i dech, na brunetce u baru... Byl to Jaguár a hledal svou Aimee. Perfektně padnoucí kalhoty na perfektním pozadí. Košile rozepnutá právě tak akorát. Překvapivě mi docházelo, žes přišla. Usrkávala jsem ze sklenice a nespouštěla oči z toho zázraku. Nebyla si tu dlouho, nemohla jsem Tě přehlédnout. Zdravila ses zatím s lidmi na baru. Vzala sis namíchaný koktejl a pomalu ses odpoutala od baru a neochvějně namířila do mého rohu. Mávla jsem zlehka na pozdrav. Přikývla si a pokračovala mým směrem. Postavila si svůj drink vedle mého, ale nedosedla si. Naklonila ses nade mě, vzala mě za ruku a táhla směrem k parketu. Tam ses ke mě těsně přitiskla a vyřkla to zaklínadlo: "Holky se neptej na chození, přitáhni si jí, chyť jí za ruku a řekni, že je Tvoje..." V pochopení Tvého přiznání a výzvy v jednom jsem se blaženě rozesmála a potvrdila: "Platí, domluveno." Ten večer fakt nikomu nevadilo, že je tam o dvě dámy méně. Jen torpédo a pár bab z kanceláří vyjeveně koukalo, když jsme od šatny odcházely ruku v ruce domů....

Houby

Možná to byl úplně praštěnej nápad uvádět do inzerátu, že hledám slečnu se stejným zájmem o mykologii. Bylo to po flašce vína a přišlo mi to tuze vtipné. Houbařila jsem ráda, to jako jo, ale houby jsem rozdělovala na hnědý a červený. Jedla jsem hnědý. A ještě musely splňovat, že zespodu nemají střapce, ale pěknou porézní houbičku. Zatím jsem si s tím v životě stačila. Jenže jak jsem pila to víno, tak jsem si říkala, že ta pravá bude, pokud jí to bude připadat stejně vtipný. Neptejte se mě dneska proč... Kupodivu se ozvaly dvě slečny. Tu jednu jsem zavrhla rovnou, protože se mi velmi omluvila, prý se chce seznámit, ale do lesa nechodí kvůli panickému strachu z klíšťat. Slečnu s panickým strachem jsem si pro jistotu do života tahat nechtěla. Kdežto ta druhá napsala veselý mail o tom, že sdílí mé hobby a má v něm hluboké znalosti, ale taky nadšeně šmajdá přírodou. Domluvily jsme se na procházce kolem Sázavy. Tím nic nezkazíme. Sraz jsme si daly na nádraží, abychom nebyly vázaný na návrat k autu. Cestou vlakem jsme si sedly proti sobě a okukovaly jedna druhou, zároveň se však rozvinul velmi příjemný rozhovor o cestování, o tom, odkud jsme a co děláme. Začalo mi být velmi příjemně. V nádražní restauraci jsme daly malou dvanáctku na cestu a vyrazily do lesa k vodě. Hodně jsme se smály a v jednu chvíli jsem jí pomohla přeskočit drobný přítok do Sázavy. Bylo tak přirozené se pak už nepustit a dál jsme šly za ruce. Na švihlost inzerátu se už dávno zapomnělo, nemluvily jsem o tom, teď už jsem byla jen ráda, že se ozvala. Líbila se mi, byl mi příjemný její hlas, její dotyk. Toužila jsem s ní zůstat celý den a poslouchat dál a mluvit dál. A zjistit co nejvíce. Cestou jsme sbíraly houby a já jí vždy zkoušela z legrace "co to je" a ona "jedlouš", "nejedlouš"... Měly jsme úlovek na půl tašky a byly jsme na něj hrdé. Vtipkovala jsem, že jsme expertky, které houby svedly dohromady. Smála ses a navrhla si, že by byla škoda ten úlovek dělit a že to po návratu ukuchtíme třeba u Tebe. Brala jsem. Měla si kouzelný byt, i když malý. V roztomilé kuchyni ses pohybovala tak přirozeně, že jsem měla chuť nejen vařit. Nenápadně jsem se snažila Tě při vaření pronásledovat. Přitiskla jsem Tě nakonec k lednici a prvně políbila. Bylo to krásné a hluboké a v tom polibku byl příslib krásného zakončení dne. Nebránila ses a já děkovala v duchu za celou tu záležitost s houbami. A o dvě hodiny později jsem je proklínala a Ty se mnou. Takové sblížení nikdo nečekal. Na střídačku jsme běhaly na záchod a nakonec se taxíkem, v ruce každá igelitku, dostaly do nemocnice na výplach žaludku. A až tam jsme si při rekonvalescenci vysvětlily, že já v inzerátu uvedla mykologii ze srandy a Tys to naopak chybně přečetla jako mytologii, což Tě opravdu velmi zajímá. A houby, že pro změnu dělíš na hnědý, červený a zelený navrch. Po letech je to k smíchu. Tenkrát nás závojenka olovová, kterou jsme měly za žampion, málem zničila. Odborník jí následně identifikoval podle hub, které jsme si nechaly na druhý den na "žampionový krém". Naštěstí úmrtí jsou pouze ojedinělá, nevolnosti však značné. K prvnímu výročí jsem Ti koupila Atlas hub a podle něj dnes učíme sbírat houby potomstvo. Žampiony nesbíráme vůbec.

Bubliny

Odpolední vedro ustupovalo, ostré barvy dostávaly v podvečerním slunci zlatavý nádech. Byl to právě ten okamžik, kdy každému to na fotce slušelo o trochu víc. Mé oči přestaly mhouřit proti ostrým paprskům a ostřily namísto fotoaparátu na objekty na scéně. Natáhla jsem si nohy pohodlně před sebe a opřela se zády o vyhřátou zeď malého bistra na Náplavce. Dřevěné obložení ještě temperovalo a vzdáleně připomínalo teplotu druhého těla. Jen bylo pro tu představu příliš tvrdé, nepoddajné, neosobní. Obsluha nepřicházela, ale čas i přesto plynul příjemně, nevytáčivě. V líném tempu jsem očima přecházela celý panoramatický záběr pomezí kočičích hlav a hladiny Vltavy. Korzovala jsem zleva doprava a zprava doleva...zleva doprava...a zorničky pokaždé přibrzdily na tom úchvatném ženském pozadí, které se vždy zlehka a pevně třeplo v okamžiku, kdy jeho majitelka hodila do vzduchu rackům kousky bagety. Na to se dalo koukat. Konec korza, tohle se teď stalo středobodem zájmu. Ve chvilce vyrušení servírkou z bistra jsem si i pro mě nečekaně objednala láhev Bohemky. Nikdy jsem si netroufla jí vypít sama samotnou. Možná jsem podvědomě doufala, že to nebudu muset podniknout právě dnes. Společnost krmičky racků by se mi líbila. Objektivně hodnoceno nejen podle pozadí, ale i podle profilu tváře, kterou ukazovala v okamžiku shybu do režného vaku pro další kus bagety. Další tenhle pohyb jsem zmeškala při komunikaci se servírkou, která přinesla lahev a dvě sklenky. Nechala jsem jí přitom, že láhev je pro dva. Jen jsem nechala nalít pouze pro sebe. Fokus mých očí zaostřil zpět na oblíbený záběr. Tentokrát jsem jí viděla v podřepu hrabajíc ve svém lodním vaku. Přestala štrachat a pozorně pohlédla směrem ke stolkům. Mimoděk jsem se trošku narovnala a usrkla bublin. Krmička ale koukla k vedlejšímu stolku, k prázdnému, ještě neuklizenému stolku. Že by tam seděla předtím? Zapomněla si tam snad sluneční brýle a teď je marně hledala? Nebo hledala místo, kam si sedne, když už jí došlo potravinové palivo? Rychle se zvedla z podřepu, nechala ležet vak a popoběhla ke stolku ve chvíli, kdy servírka začala uklízet. "Můžu ten chleba?" Tak to jsem se sekla, netipovala jsem jí na dojížděčku proviantu. Servírka se na ní usmála. "Samozřejmě, vždyť jste ho platila." Slečna vzala tři kousky, usmála se a vrátila se, trhajíc již cestou chleba na další kousky pro chechtavé ptactvo. Obratem jsem kývla na servírku a objednala si pečivo. "Co k tomu?" Rychle jsem odvětila bez vysvětlování: "Nic, díky, jen pečivo." Šampus a chleba. To je hostina. Servírka přinesla novou ošatku. A já vyčkávala na svém lovu. Pozadí krmičky třeplo při posledním rozhozu a já hodila svou návnadu. Když se otočila, nabídla jsem svou ošatku dopředu a mávla něco mezi pozdravem a přivoláním. Pochopila to hned. Tedy ten čitelný záměr, ten nečitelný jsem si ještě nechala pro sebe. Přišla blíž. "Fakt nebudeš?" Tykání se mi líbilo. "Ne, díky, líbí se mi jak krmíš chechtáky, tak jim klidně přihoď..." Usmála se, vzala pečivo a vrátila se třepat svou krásnou zádí. No, tak to bylo rychlý seznámení - neseznámení. Co bude dál? Asi nechám nahozeno a uvidím. Dokrmila posledním kouskem, přehodila si vak přes rameno, usmála se směrem ke mě a já jí to oplatila. Teď odejde. Tak ty bubliny si dneska asi vypiju sama. Váhavě se rozešla. Kupodivu mým směrem. Štrachala při tom zase v báglu. Snad mi proboha nebude chtít ten chleba platit? Už jsem byla nachystaná to rozporovat. Vytahovala ruku z vaku a místo peněženky se v ní objevila potravinová dóza. Obratem jí odcvakla a já uviděla čerstvou várku jahod. "Nemohla bych Ti na oplátku za ten chleba nabídnout jahody? K těm bublinám by se Vám báječně hodily, ne?" Vypadala jsem překvapeně. To tykání a vykání v jednom souvětí mě zmátlo. "Nám?" Mrkla směrem k druhé skleničce. Pochopila jsem, kam míří. "Néé, to je jen angažovanost místní obsluhy. Zřejmě doufaly, že mi s tím někdo pomůže, protože správně odhadli, že běžně si sama celou láhev neobjednávám." Usmála se a postavila jahody na stolek. "Tak to mohu tedy nabídnout jahody pouze Tobě." Náhlá myšlenka mi vnukla odpověď. "Jahody jsou k šampusu skvělá volba, jenže pokud to budu muset vypít sama, tak se do mě už ty jahody nevejdou. Ledaže bych Tě poprosila, jestli bys mi s těma bublinama nepomohla a já bych si tak mohla dopřát i kus těch jahod...?" Lodní vak přistál na zemi pod mým stolkem. "Beru, tomu říkám nabídka...!" Cítila jsem, že můj oční fokus si vybral z celé Náplavky ten správný objekt zájmu. Vzpomínka na ten večer bude snad chutnat nám oběma...

Za vraty

Jen lechtivé myšlenky by to mohly být, kdyby nebylo několika lehounkých modřin na místech našeho bouřlivého setkání. Vzpomínka na včerejší procházku po večeři. Tmu ve dvoře rušilo jen očumující světlo pouliční lampy, které jako zvědavá sousedka načuhovalo zpoza přivřených vrat. Nevnímaly jsme tu zvědavou světelnou bábu. Tak rychlý byl dech, do ucha Tvůj vzdech. Tvé ruce pod mou košilí. Má ruka rozepínající zip Tvých riflí. Na hodinách uběhl čas v délce večerníčku pro dospělé a my rozcuchanější pokračovaly ve společné cestě domů.... 

S vůní hřebíčku a skořice

Stála jsem opřená o pískovcový blok zábradlí mostu. I přes konec listopadu byla zídka prohřátá od slunce. Pod nos mi voněl svařák z kelímku a já mžourala na nebe přes kořeněný opar. Relaxační aromaterapie. Za 45 Kč pod Karlovým mostem. Nebeská modř, tak samozřejmá během léta, mi teď přišla dojemně vzácná. Snažila jsem se vcucnout do slunce. Jen v části oblohy pár šedivých šmouh smetených na hromádku, aby nepřekážely uprostřed nebeského obýváku. Horká víčka mhouřila mé oči a na své plátno vpouštěla obraz včerejšího odpoledne. Morálně nezávadný obraz podzimu se rozplynul a já Tě viděla nahou u nás doma, jak se slastně protahuješ poté, co jsme málem připálily kastrol s červeným vínem a kořením. Ještě než se přerodilo víno ve svařené, dosáhly jsme my dvě bodu varu. Cítila jsem, co se mnou dělá ta vzpomínka a raději jsem přibrzdila a pootevřela oči. Pomrkávala jsem vstříc postavě, která se známě blížila... Políbila si mě a nasála vůni skořice a hřebíčku. "Hmm, hádej, co mi to připomíná...?" 

#Mezipatra

Tak už je to tady... Po roce Mezipatra. Člověk je napnutej jak kšanda, co najde na programu. Přijde zase nějakej skvělej film jako Místy oblačno? Nebo Kdo se bojí Vagíny Woolfový? Bude konečně znělka zaměřená na holky (afjo, nebude)? Chytneme lístky na zahájení? Skoro s jistotou si myslím, že jsme urvaly první permice tohoto roku, neboť dáma v pokladně kina Lucerna je teprve hledala v trezoru a odgumičkovávala jejich panenský svazek. Jo, máme je. Jo, máme lupeny na zahájení. A ještě asi na dalších deset filmů. Zadek mám placatej už teď. Takže to dnes vypukne. A já jsem nedočkavá, my jsme nedočkavé. Vínko před filmem a Jameson Irish Whiskey po filmu. Zítra do práce. Uf. No a pak další a další den. A pak zas budu psát. Nebo i během. Co já vím, co mě napadne.... Má múza bude se mnou, takže kdo ví..
.