Seděla jsem na širokém parapetu okna své kanceláře, za kterým bouře mlátila větvemi o sebe a sem tam švihla vztekle i o plechový parapet. Jakoby to byl přísný dozor, který se mě snažil upozornit, že se mám vrátit k práci a nenechat utíkat svůj mozek směrem do myšlenek příjemně nemravných. Větev byla za sklem, bouře na mě nemohla, jen dodávala šťávu jedné z představ. Scéně představ dnešního dne s pořadovým číslem 27. Nebo už 29? Světla, kamera, klapka, scéna 27, jedem. Nakrátko střižená brunetka vchází ve zcela zmáčené bílé košili a padnoucích riflích do kanceláře své šéfové a... a ano, přiznávám, představitelka hlavní role každé takové a podobné scény byla stále jedna a ta samá osoba. A byla naprosto reálná. Aktuálně oddělená pouze zdí vedlejší kanceláře. A to už celé dva měsíce. A já tehdy poprvé u pohovoru porušila své zásady a nestavěla na první místo praxi, znalosti a dovednosti... i když v jisté dovednosti jsem samozřejmě doufala... Prostě jsem se zachovala neprofesionálně a po prvním kole, při pohovoru třetí osoby, ukončila výběr a obratem jí zaměstnala. A poprvé ve svém životě jsem hned věděla, že už nebudu tvrdit, že není možné si vybrat zaměstnance podle toho, jestli ho chcete dostat do postele. Protože já jí opravdu do postele dostat chci. A nejen do postele, o čemž svědčí právě těch dnešních 27 scén odehrávajících se v mé mysli. Mělo to jednu výhodu. Šéfuji své vlastní firmě a nemusím se zpovídat ze svých rozhodnutí, koho jsem přijala. Navíc jsem zjistila, že i profesně to byl velmi dobrý tah. I bez toho, že by se mnou spala, bych ji nejradši jako velmi schopnou povýšila. Na povýšení nebude tedy čekat dlouho. Ale jak dlouho vydržím čekat já? Nechci po ní vystartovat před povýšením. Déšť zesílil a mě se rozbušilo srdce při představě, že to na ní zkusím. Větev pedagogicky plácla do plechu a tabulka v okně staré nábřežní budovy se pohnula průvanem při otevření dveří kanceláře. Z tmavých vlasů jí stékaly kapky vody pod límeček oproti představám černé košile. Mé oči putovaly po toku těch kapek a dál do výstřihu. Blížila se k oknu a já si řekla k čertu s čekáním na povýšení. Když se usmála a podala mi papíry, tak už jsem věděla, že se v kanceláři stane něco nemravného. Podala jsem ji hrnek čaje. "Nemusela ses v tom dešti už vracet do kanceláře, nechceš čaj, ještě jsem se nenapila. Ať nenachladneš..." Zavrtěla hlavou na nabídku šálku a rukávem si setřela kapky z čela. "Musela jsem se vrátit, zapomněla jsem Ti předat papíry z odpolední schůzky, asi je budeš potřebovat pročíst na ráno. Zákazník se staví už v půl osmé." Všimla si mého rozšířeného pohledu, kterým jsem neodolala a hltala její vlhkou kůži. "Ale když je po pracovní době, tak bys mi mohla nabídnout něco silnějšího, třeba panáka Irish Mist, abych se tedy neodebrala na nemocenskou, preventivně..." S úsměvem jsem vstala z parapetu a v těsné blízkosti jí minula, abych z baru nalila dvě sklenky té lahody. Otočila jsem se a zjistila jsem, že sedí na mé židli za stolem a rozverně se pootáčí sem a tam... Představa 28 naživo zaútočila a já věděla, k čertu s čekáním. Obešla jsem stůl, podala jí sklenku a usrkla ze své. Zatímco ona tu svou přiložila ke rtům, já svou položila na stůl, abych měla obě ruce volné. Opřela jsem se proti ní o opěrky svého, teď jejího, křesla, čímž jsem zastavila další pootočení. V těsné blízkosti našich očí jsem šeptala: "Whisky piju neředěnou, ale asi by mě zajímalo, jak chutná říznutá s deštěm..." Slíbala jsem kapku putující po jejím krku a poté se rty dotkly medové irské chutě na jejích rtech.....
Žádné komentáře:
Okomentovat