Z krabice koukala ulomená větev kanceláří zmoženého fíkusu a já ho vlastně poslední den odchodu z práce přibalila ze soucitu. Mně už se tu nelíbilo, jemu taky ne a pozůstalí kolegové by ho umučili žízní. Možná byly jeho dny sečteny definitivně. Mé byly sečteny pouze v řadách zaměstnanců státní správy. Až příliš let jsem strávila každodenním bojem s aparátem, který příliš nevyživuje duši člověka. Bednu jsem šoupla na zadní sedadlo a frčela k domovu. Tam vynesla krabici s hrnkem, fíkusem a zbytkem sypaného čaje. Oproti americkým filmům se nekonal žádný doprovod ostrahy ke dveřím budovy a ani jsem nebrala z psacího stolu fotografii milované osoby. Nebylo koho. Odešla si před rokem. Dusila Tě kancelář a chyběli Ti koně. V tu dobu jsme měly krizi a já myslela, že to společný odchod z města nevyřeší. Navíc jsem se bála, že ztrátou jistoty budu trpět. Že mi budou chybět kavárny a ruch velkoměsta. Že pokud odejdu, nastane pusto. Pusto nastalo po Tvém odchodu. Žádná vůně kavárny nemohla nahradit vůni Tvé kůže a Tvých vlasů. Ruch ulic a společnost lidí se stala nesnesitelnou. A já toužila po klidu s Tebou. Hrdost mi nedala přiznat chybu. Zkraje jsem si nalhávala, žes o mě nikdy nestála, když si mě vlastně opustila. Dny ubíhaly a mě docházelo, že trpím. Jakoby kuřák kvůli závislosti na tabáku obětoval své plíce. Chtěla jsem zase dýchat. Od společných přátel jsem zjistila, žes zamířila na Modravu nebo Kvildu. Nechala si se zaměstnat na bio farmě. Nevěděla jsem, zda to nebyl částečně truc, žes to vyhrotila do krajnosti a vyměnila manažerské křeslo za montérky a vidle. Jediné, co jsem tušila, bylo, že jestli si na Šumavě, tak vím přesně kde. Bylo to jistě hospodářské stavení ve stráni, kde jsme byly na druhé výročí. Půjčily jsme si koně a týden žily ve spojení s chodem farmy. Pomáhaly jsme, propadly tomu prostředí. Jenže já jsem na každé Tvé povzdechnutí, že tam se dá opravdu žít a ne přežívat, odpovědela: "Ale za co?" A tak jsme se vrátily, já to pustila z hlavy. Ale Ty ne. A názory jsme se začaly rozcházet. A docházelo k hádkám. Já byla najednou v Tvých očích materialista, který chce dodýchat předčasně ve městě. Ubližovalo mi to a tak jsem na oplátku shazovala Tvé sny. Začaly jsme si říkat zlé věci. Odešla si. Zůstala jsem. A nyní smutek uvnitř mě vyhnisal na povrch a začala jsem pálit mosty za tím, čím jsem se Ti odcizila. Že to nemá cenu ani pro mě jsem zjistila až po Tvém odchodu. V den, kdy jsem sbalila krabici v práci, jsem shodila kostým, navlékla rifle a otahané oblíbené triko, dotankovala nádrž a vyrazila směr šumavské hvozdy. Za pár hodin jsem najisto projížděla alejí ořešáků na farmu Ořechový vrch. Nepřipouštěla jsem si, že bys mohla být jinde. Hluboko v srdci jsem si přála, abys mě přijala hned zpět, ale byla jsem odhodlaná kydat hnůj do konce života, abych Ti dokázala, že jsem poznala pravou hodnotu toho, co chci. I přes listí stromů v aleji protékaly kapky deště na čelní sklo Volkswagenu, najednou mě sevřel strach, že se pletu. Z očí mi v úleku z té možnosti omylu vytryskly slzy. Rychle jsem je setřela a ubrala na plynu. Dojížděla jsem k bráně. Zůstala jsem stát se zapnutým motorem před vjezdem a ihned poznala tu postavu, co urputně skládala dřevo podél zdi, i když jí déšť vlasy zmáčel do pramínků. Milovala jsem Tě stále a ještě víc. Otočila ses a poznala si auto. Váhavě si upustila kus polene na hromadu, otřela sis čelo, pak ruce do boků a nejistě si vykročila směrem ke mně. Vypnula jsem motor a vystoupila s odvahou z auta. Děj se vůle Boží....
Žádné komentáře:
Okomentovat