čtvrtek 29. září 2016

Ořechový vrch 2. část

V okamžiku, kdy jsem vystoupila z auta jsem ucítila bahnitou cestu po dešti. Ne v nose, ale pod botou. A ta bota se smekla a já Tě ztratila nejen z očí, ale i z vědomí. Pamatuji si jen ránu do týla o sloupek auta a pak už nic. Bez informací v nemocnici bych ani nevěděla, kde jsem a co se děje. Ve večerních hodinách jsem se probrala na nemocničním lůžku. Na sobě andílka, v ruce napíchlou kapačku. Světlo zářivky osvětlovalo strop a já cítila takovou bolest hlavy a nevolnost, že to přehlušilo šok z toho, že jsem v nemocnici. Rozkoukávala jsem se do stropu a snažila se vybavit si události. Absolutně jsem nevěděla, kde jsem. Během chvilky přistoupila k mé posteli ošetřující sestra. Zkontrolovala kapačku a pozdravila mě. "Jak jste se vyspala?" Měla jsem sucho v ústech, takže jsem jen zachrčela bez artikulace. Asi viděla v mých očích dva velké otazníky. "Máte otřes mozku, uklouzla jste při vystupování z vozu v blátě a udeřila se do hlavy o sloupek vozidla." Dávala mi napít. Ulevilo se mi v hrdle a zašeptala jsem. "V Praze po blátě?" Odpověděla: "Nejste v Praze, jste v Klatovech. Stalo se Vám to na farmě, záchranku zavolali tamní zaměstnanci. Máte někoho z rodiny, koho byste chtěla kontaktovat?" Připadala jsem si ztracená. Netušila jsem, proč jsem na Šumavě. A hlavně jsem si nemohla vzpomenout na jediné jméno, komu volat. Nevěděla jsem ani, jak se jmenuji já. Rozplakala jsem se. Sestra mě začala uklidňovat: "Nebrečte. Vašemu stavu to neprospěje, bolest hlavy zesílí. Toto je normální stav po takovém úrazu. Nyní jste již pod kontrolou a brzy se zorientujete." Noc byla dlouhá, pod neustálou kontrolou jsem odpočívala a zjistila, že sestra měla pravdu. Jakmile šok ustoupil, realita začala být známá. Při ranní vizitě jsem už věděla naprosto přesně, koho bych chtěla kontaktovat absolutně nejvíc. Požádala jsem personál o navrácení osobních věcí, především dokladů a mobilu. Zavolám sama. Odhodlala jsem se k tomu v poledne. Po jednom zazvonění osoba na druhém konci kvapně zvedla hovor. "Prosím?!" Znělo to naléhavě. "Ahoj, to jsem já...." "Jsi v pořádku?" zeptala ses rychle. "Děkuju, ano, relativně. Vypadá to na pár dní ve špitále. Děkuji za záchranu. Takhle jsem si naše setkání nepředstavovala." Cítila jsem, že sis oddechla. Nastala pauza. "Je mi to líto!" ozvalo se. To bych nečekala. Řekla jsem rychle: "To mě taky, neuvěřitelně. Nemělo se to stát." V Tvé odpovědi byl slyšet údiv. "Žádný úraz 
by se neměl stávat." Ačkoliv jsem stále byla oblblá, rychle jsem pochopila, žes nemyslela lítost nad rok starou událostí, ale aktuální fyzický stav mé osoby. "Aha, jo, no máš pravdu." Nastala chvíle ticha. Co říct dál? Neptala ses, proč jsem přijela. Neptala ses dál, jak se mám, protože to teď postrádalo logiku. Přerušila jsi mé myšlenky dotazem: "Nepotřebuješ něco donést? Odpoledne mám cestu do města..." Chtěla jsem Tě vidět, nepotřebovala jsem nic, přivezli se mnou i můj batoh. "Kdybys mohla, byla bych ráda, nemám tu nabíječku na mobil." Nic mě rychleji nenapadlo. Slíbila si, že přijdeš po v půl páté...




Žádné komentáře:

Okomentovat