Cestou jsme si pěkně mákly, daly do těla. Cítila jsem, jak se ozývají, natahují svaly, o kterých jsem už drahně let nevěděla. Obdivovala jsem Tě, jak ti to jde lehce. S jakou ladností ukrajuješ ze stopy. Ty jsi pro změnu viděla, jak se na sebe zlobim, v jaké fyzičce si mě našla. Za chvíli jsem musela dát čepici do batohu. Bylo vedro. Teda mě bylo vedro. Ty si stále vypadala jako při oddechové procházce. Smála ses mému vrabčímu hnízdu a snažila ses ho rukou zkrotit. Už jsem věděla, že se nemusím trápit, jak vlasy trčej a že jsem zchvácená. Věděla jsem, že tohle všechno na mě už znáš a že Tě to neodradilo... Za ten úsměv mým chrounům jsem Tě měla ještě radši. Když jsem Tě dohnala u dalšího rozcestníku, v pudu sebezáchovy a snahy trochu snížit počet pulsů v mých tepnách, jsem navrhla drobnou přestávku na svačinu. Na tom rozcestí stál přístřešek, kde bylo se možné v nepřízni počasí schovat. Měl šikmou střechu až k vyšlapanému místu od lyžařů před náma...lákalo to k opření, slunění. Viděla jsem, že mé pomalé tempo Tebe moc nezahřálo, takže jsem navrhla, že Ty si necháš rukavice a já Tě kostičkama čokolády a křížalama budu krmit...bylo mi nevýslovně dobře a přestávala jsem se trápit tím, že nestačím Tvému tempu...v krmítku se rozhostil klid...
Žádné komentáře:
Okomentovat