Vztekle jsem hodila prvním kaštanem. Parádním tempem lítnul podzimní mlhou až na kraj šípkových křovisek. Měla jsem náladu pod psa, od rozchodu mi vadil každý den tohohle podzimu. Neviděla jsem v něm pestrost, barvy, zachumlanost v domácí pohodě. Viděla jsem jen lezavost a brzkou tmu a zimu. Sáhla jsem do kapes, vytáhla další hnědorezlé náboje, pal... zas o kus dál. Pocit marnosti a zlosti začínal střídat pocit uspokojení ze zlepšení hozeného výsledku. Protočila jsem další kaštan mezi prsty, sevřela a švih. Nádherně přesně vlítnul do dalšího keře v řadě. "Jauuu", ozvalo se z šípků. "Jsi blázen nebo co? Pálíš tu jak o život a co lidi?" Rychle se ve mě vystřídaly pocity úleku, údivu, trapného pocitu a zvědavosti. Zamířila jsem k šípkům a nahlídla přes pichlavé větve. Mezi šípky tam seděla na pařezu pohledná třicítka... No, respektive vlastně houbařka. Obírala si z softshellky trny a svízela přítulu. V košíku jen dvě pidi houby na dně a u nohy termosku s čerstvě nalitým čajem. "Promiň. Nebylo vidět do keřů." Mávla rukou a zvedla oči. "No, joo, no, praštěná jsem dost, tak proč bych nemohla bejt ještě trefená. Naštěstí to hvízdalo kolem a jen jeden si ťuknul." Mile se usmála a já postřehla, že můj radar začal lovit jisté vlny, které napovídaly, že bych mohla v šípkoví narazit na princeznu, která by třeba radši uvítala probuzení od jiného pohlaví než byl princ. "Na houbách?" Přestala se obírat a zvedla nalitý čaj. "Vzhledem k počtu nalezených kusů si dovolím tvrdit, že jsem si vyrazila na piknik." Zasmála se tak srdečně, že mě to povzbudilo k drzé poznámce. "Nechodí se na piknik spíš ve dvou?" Její obočí se mírně udiveně nazvedlo a pak přistoupila na hru. "To se jako nenápadně zveš na čaj? Zájem o mě nebo zima?" Bingo, radar nelhal. Tak tenhle šálek čaje neodmítnu, i kdybych pak měla ze sebe taky do večera vybírat trny. "Zájem. Uvolni kus pařezu v té své čajovně, jdu se přisadit..." A začala jsem se rvát skrz trní ke své nově objevené Šípkové Růžence...
Žádné komentáře:
Okomentovat