Racci

Dlouhý den v práci. Odcházela jsem z kanceláře a měla pocit, že den umřel zbytečně. Jen stohy papírů, které odpočítaly několik cenných hodin mého života. Zůstávala pachuť po nepovedeném koktejlu událostí toho dne. V kanceláři proběhlo několik personálních změn. Respektive jejich průběh byl oznámen. Vzalo to rychlý spád. Za kolegu, který přešel do jiného oddělení a to s okamžitou platností, má nastoupit hned zítra nová posila. Žádné dlouhé cavyky. Prostě od zítra zas nový nástup, už třetí za poslední měsíc. Lezlo mi to krkem. Těžko zvladatelné úkoly se hrnuly a pokud nebyla jistota, že se ví, kdo na tom jak pracuje, nedaly se dobře zvládat v očekávaných termínech. S nechutí jsem za sebou nechala dveře zadního vchodu do firmy a hodila věci do auta. Venku začal foukat svěží vítr, který by mohl odnést alespoň část celodenního dusna. Rozhodla jsem se stavit se doma, dát sprchu a jít se projít, někde u Vltavy si dát sklenku vína a jen koukat na řeku a vystavit se vánku. Vkrádalo se šero, když jsem konečně vyrazila z domu. Jen v keckách, odrbaných riflích a opraném triku se psem Pluto. Trhněte si všichni nohou a nechte mě chvíli dejchat. Procházela jsem pomalu po Náplavce a hledala místo, kde nebude přehnaně narváno. Tam a zpět, zpět a tam. Neměla jsem náladu na dav. Nakonec se uvolnilo najednou půl paluby na divadelní lodi. Dvacet lidí se hlučně odpotácelo a tři stolky byly na výběr. U jednoho v rohu ještě zůstali tři kusy. Dva vyfiklí hoši a jedna blondýnka s krátkým střihem a drzým výrazem ve tváři. Celá v černém mezi hochy v pastelových letních modelech poměrně zářila. Souhrnem to byl slušný stůl s rezervací na jméno 4%. Pomyslela jsem si, že to díky ní obohatí můj vyhlížecí prostor. Nejen řeka, labutě a turistické lodě. V náhlém puzení po uvolnění jsem si namísto sklenky vína objednala Jamesona. Dokonce překvapili a dokázali mi namíchat listopadem oblíbený koktejl se zázvorem, limetou a zázvorovým tonikem se spoustou ledu. Hřejivé a osvěžující zároveň. Uvelebila jsem se a nohy si natáhla na postranní lavici. Dokonalé blaho. Pomalu jsem cítila, jak myšlenky shazují okovy práce a rozebíhají se po vlnkách řeky. Občas jsem zabloudila pohledem i k drzounkovi v černém. Vypadalo to, že už i ona zvládla pár drinků. Zaslechla jsem, že vysvětluje své společnosti, že už s nimi do žádného klubu nevyrazí a že to byl dlouhý den. To tedy byl. Objednala jsem si další drink. Ve spáncích ustupoval tlak a mě začalo být příjemně lenivě. Když jsem se očima přesunula znovu jejím směrem, zjistila jsem, že už tam sedí sama a obsluha jí právě nese presso. Rychle jsem se vrátila pohledem na hladinu vody. Lepší neprovokovat. Nebo vlastně... Rozmyslela jsem si to velmi rychle, přeci jen měla ten roztomile drzý výraz, když jsem přišla. Ohlédla jsem se a viděla, jak vstává a i s kávou jde ke mě. "Ahoj, nerada dnes sedím sama, můžu si s Tebou ještě vypít kafe? Nebudu Tě nijak rušit, taky ráda pozoruju... řeku..." Šibalsky mrkla. "Jsem Petra." Bylo to tak přirozené, že jsem jí jen pokývla k židli a představila se. "Tereza." Dosedla a zakoukala se opravdu na řeku. Sáhla do brašny a vytáhla rohlík. Periferně jsem se podivila. Nešacovala bych jí, že chodí po podnicích a přikusuje ke kafi z vlastních zásob... Mírně jsem se k ní otočila a ona se zasmála, utrhla kus rohlíku a vyhodila ho do vzduchu přes palubu. A pak další hrst malých kousků. Přivolala tím chechtání racků i můj další úsměv. "Běžně se potuluješ na párty s rohlíkama v brašně?" "Každopádně vždy, když jdu k řece. Mám ráda, když je těm letcům do smíchu." Odpověděla jsem již s touhou zavést hovor. "To je hezké, ale sama jsi vypadala poněkud posmutněle, když se společnost rozpadla." Petra jen pokrčila rameny a povzdychla si. "No jo no, kolegové z práce se rozjařili a já už nechtěla jít dnes dál. Zítra nastupuju do nové práce. Takže vlastně bývalí kolegové. A proto to kafe, nemůžu se dneska zbořit." Usrkla. "Nějaký studený a na mě dneska asi slabý, vypila jsem trochu víc." Sama jsem cítila, že v hlavě mám už taky trošku omámeno. Snad s nakažlivou drzostí jsem navrhla. "A nešla by ses projít? Vím o silnější kávě..." Zasmála se a odstrčila nedopitý šálek. "Tak jdem, chůze mi prospěje." Zaplatily jsme a pomalu kráčely podél vody. Mlčky jen pár metrů. Pak se Petra zasmála a chytla mě za ruku. Táhla mě směrem k zábradlí. Ukázala do vody a tam mezi kachní rodinkou plavala žlutá plastová kachnička, kterou někdo uvázal k molu. "Tak takhle se zítra budu cítit v nové práci. Poněkud nezařazeně, vyčnívající. Teda celý život mi to nevadí. Promiň, snad Ti to nebude vadit, ale asi je Ti jasný, že jsem na holky...." Udělala významnou pauzu, aniž by pustila mou ruku. A já neucukla. Do té pauzy jsem se jen pousmála a podotkla. "Tak to vím přesně, jak to myslíš a vážně mi to nevadí..." Otočila se na mě a její tvář se přiblížila. Šeptla:"Tak to asi taky víš, že se mi dost líbíš!" Ještě než se její rty přitiskly na mé, jsem stihla odpovědět. "Tušila jsem to..."